František Ferdinand d´Este

Muž,jehož smrt přinesla válku. Narodil se 18. prosince 1863 v Grazu jako synovec císaře Františka Josefa I. Po tragické smrti korunního prince Rudolfa se roku 1889 stal následníkem trůnu. František Josef I. si však až do své smrti ponechal vládní moc ve svých rukou a svému následníkovi svěřil v roce 1906 pouze pravomoce nad armádou. František Ferdinand d´Este byl stoupencem silné státní moci, byl odpůrcem dualismu a uherských separatistických snah a počítal při jejich potlačování s podporou Chorvatů, Rumunů a Slováků. Plánoval přestavbu říše na federalistických základech a její celkovou modernizaci, byl odpůrcem balkánské politiky Františka Josefa I. a usiloval o spojenectví s Ruskem. Jeho politika vyvolávala odpor u maďarských a velkosrbských nacionalistů, kteří nespojovali svůj další osud s Rakousko-Uherskem, byť jakkoliv reformovaným. Spolu se svou manželkou Žofií hraběnkou Chotkovou byl 28. června zavražděn při vojenské přehlídce v Sarajevu srbským nacionalistou Gavrilo Principem. Tato událost se stala záminkou k vzniku první světové války.

Gavrilo Princip

Gavrilo Princip ( 25. července 1894 Obljaj – 28. dubna 1918 Terezín) byl bosenskosrbský politický aktivista,
který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou,
vévodkyni z Hohenbergu. Tato událost podnítila Rakousko-Uhersko k akci vůči Srbsku, která vedla k zahájení první světové války. Princip se pokusil zabít nejprve spolknutím kyanidu a poté svou zbraní, ale jed vyzvrátil (totéž se stalo i Čabranovićovi, což vedlo policii k domněnce, že skupina atentátníků byla oklamána a zakoupila slabší jed), a zbraň mu byla vyražena dříve, než měl šanci na další výstřel. V říjnu 1914 byl ve dvanáctidenním procesu odsouzen. Členy soudního tribunálu byli i dva Češi: Antonín Piťha a Emanuel Fialka. Jedním z obhájců byl také Čech, doktor Václav Málek. Jako mladší 20 let nemohl být popraven; dostal maximální možný trest – dvacet let vězení. Byl držen v krutých podmínkách, ještě zhoršených válkou (například byl dlouhé dny zavřený v cele v naprosté tmě). Pokusil se i o sebevraždu oběšením (na ručníku nebo kusu prostěradla – to není dosud jasné). Zemřel na tuberkulózu 28. dubna 1918 v českém pevnostním vězení Terezín. V době smrti vážil pouhých 40 kilogramů.

František Josef I.

František Josef I. (18. srpna 1830 zámek Schönbrunn, Vídeň[ – 21. listopadu 1916 zámek Schönbrunn, Vídeň) z rodu Habsbursko-lotrinského byl po dobu 68 let císař rakouský (nekorunovaný, v letech 1848–1916), král český (nekorunovaný) a uherský (korunovace 1867), král lombardský a benátský, dalmátský, chorvatský, slavonský atd. Svou matkou arcivévodkyní Žofií byl během dospívání veden ke zbožnosti a přesvědčení o nedotknutelnosti panovnické moci. Na trůn nastoupil 2. prosince 1848 v Olomouci a po porážce revoluce vládl zpočátku absolutisticky. Roku 1854 se oženil se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Poté, co roku 1859 prohrál válku s Itálií, přecházel postupně ke konstituční formě vlády. Neúspěchem skončila i Františkova válka s Pruskem z roku 1866, po níž následovalo vyrovnání s Uherskem a další vlna liberalizace. Kabinety, které císař jmenoval v sedmdesátých až devadesátých letech 19. století, prováděly reformy např. školství a volebního zákona a snažily se udržet pod kontrolou národnostní spory v monarchii. S přibývajícími roky se František Josef ve své říši stal všeobecně uctívanou osobností. Ke konci svého života se pak císař stal jakousi legendou, která svou prací udržovala mnohonárodnostní říši pohromadě. Rakouská expanze na Balkán ale vyústila roku 1914 v první světovou válku, jejíhož konce se císař již nedožil. Zemřel roku 1916 v Schönbrunnu, Rakousko-Uhersko ho přežilo o pouhé dva roky. V osobním životě František příliš šťastný nebyl. Manželce, která po nějaké době začala žít mimo Rakousko, se odcizil, jeho jediný syn Rudolf spáchal roku 1889 sebevraždu, bratra Maxmiliána zastřelili republikáni v Mexiku. Pro jeho povahu byla typická velká píle, s kterou plnil své panovnické povinnosti, a konzervativní smýšlení.

Vilém II.

Vilém II. Pruský (27. ledna 1859 Berlín – 4. června 1941 Doorn, Nizozemsko) byl od 15. června 1888 do 9. listopadu 1918 posledním německým císařem a pruským králem. Pocházel z braniborské větve rodu Hohenzollernů, jehož hlavou byl až do své smrti v roce 1941. Když roku 1888 zemřel císař Vilém I., stal se německým císařem jeho smrtelně nemocný syn Fridrich III., který však vládl pouhých 99 dnů. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn Vilém II. Proto je rok 1888 nazýván jako rok tří císařů. Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být „svým vlastním kancléřem“, způsobily v roce 1890 Bismarckův pád a odchod z politiky. Vilém II. byl zastáncem imperiální a nacionalistické politiky, toužil po Německu s koloniemi, jež měly Anglie či Francie. Po propuštění Otto von Bismarcka roku 1890 vedl německou politiku v duchu militarismu, k čemuž pomáhalo i veřejné mínění a hlavně němečtí generálové. Císař Vilém II. si dobře rozuměl s Františkem Ferdinandem d'Este, který se po smrti korunního prince Rudolfa stal rakouským korunním princem. K Františkově manželce Žofii Chotkové se choval jako k budoucí císařovně, což bylo vzhledem k jejich morganatickému manželství velmi výjimečné. Jejich smrt při atentátu v Sarajevu ho velmi pobouřila jako přítele i jako panovníka, a proto naléhal na Františka Josefa I., aby vyhlásil Srbsku válku.

Mikuláš II. Alexandrovič

Svatý Mikuláš II. Alexandrovič (civilním jménem Nikolaj Romanov, v rodině přezdíván Nicky nebo Niki; 18. května 1868 Petrohrad – 17. července 1918 Jekatěrinburg) byl posledním ruským carem, králem polským a velkoknížetem finským. V březnu 1917 byl přinucen k abdikaci. V průběhu občanské války byl i s celou svojí nejbližší rodinou zavražděn bolševiky v Jekatěrinburgu. Po rozpadu Sovětského svazu Mikuláše a jeho rodinu prohlásila ruská pravoslavná církev za svaté a na místě masakru byl postaven Chrám Všech svatých Na krvi.

Jiří V.

Jiří V. (3. červen 1865 – 20. leden 1936) byl král Spojeného království a britských dominií a indický císař od roku 1910 až do své smrti. Byl prvním britským panovníkem z windsorské dynastie , kterou vytvořil z britské větve dynastie Sachsen-Coburg und Gotha. Od dvanácti let sloužil u britského námořnictva, ale po náhlé smrti svého staršího bratra Alberta se stal princem waleským - následníkem trůnu - a oženil se s bratrovou snoubenkou Marií z Tecku. I když jako královský pár občas podnikli cestu po zemích Britského impéria, Jiří upřednostňoval konvenční styl života a trávil čas se sbírkami poštovních známek. Na trůn nastoupil po smrti svého otce Eduarda VII. roku 1910. Byl jediným císařem Indie, který navštívil císařský dvůr v Dillí, kde byl korunován. Pro tuto příležitost byla zhotovena indická císařská koruna. V době první světové války se zřekl všech svých německých titulů a změnil jméno svého královského rodu "Sachsen-Coburg und Gotha" na rod "Windsorové'. V době jeho vlády po přijetí příslušného zákona došlo k oddělení správy dominií, takže byl vládcem dominií jako oddělených království, což připravilo cestu ke vzniku Commonwealthu. Období jeho panování bylo poznamenáno růstem socialismu, komunismu, fašismu, irského republikanismu a prvního britského labouristického předsedy vlády. Jeho nástupcem se stal jeho nejstarší syn Eduard.

Philippe Pétain

Henri Philippe Benoni Omer Joseph Pétain (24. dubna 1856 – 23. července 1951) byl francouzský voják a politik. Díky svým velitelským úspěchům za první světové války, především během bitvy u Verdunu byl považován za národního hrdinu. Roku 1917 se stal velitelem francouzské armády, o rok později byl povýšen do hodnosti Maršál Francie. Krátce před francouzskou kapitulací v červnu 1940 byl ustanoven ministerským předsedou a vedl mírová jednání s nacistickým Německem. Během války stál v čele vichistické Francie a stal se symbolem kolaborace s nacisty. Po válce byl odsouzen za velezradu k trestu smrti, později zmírněnému na doživotí.

Woodrow Wilson

Thomas Woodrow Wilson (28. prosince 1856–3. února 1924) byl 28. prezident Spojených států amerických. Spojené státy vstoupily do první světové války 6. dubna 1917. Wilsonovou povinností nyní bylo rychle připravit Spojené státy na válku. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost. V červnu 1917 již bylo zapsáno deset miliónů mužů ve věku od jedenadvaceti do třiceti let. Velké množství amerických jednotek pod velením generála Pershinga se zúčastňovalo bojových operací od června 1918. Američané podpořili Dohodu v závěrečné fázi války, vyčerpané německé jednotky nemohly jejich postup úplně zastavit.